Historie mýdla

Přidáno: 30.07.2017 08:33:52 Počet shlédnutí: 339

30 Červenec 2017

Historie mýdla

Historie mýdla

Slovo kosmetika pochází z řeckého slova Kosmea a původně znamenalo ozdoby, zkrášlení. Staré vykopávky jsou důkazem toho, že kosmetika existovala již dávno před řeckou kulturou, a tedy před vytvořením tohoto pojmenování.
Jen málo výrobků je tak běžných a užitečných jako právě mýdlo. Od útlého dětství až do stáří je součástí našeho každodenního života. Od dávných dob začátku jeho výbory přestalo být luxusem a postupně se stalo každodenní nezbytností.


Jeden chemik v 19. století prohlásil, že množství spotřebovaného mýdla je spolehlivým ukazatelem bohatství a civilizovanosti národa. Dnes je mýdlo neodmyslitelně spojené s hygienou a s dobrým zdravím. Stalo důležitou součástí života každého z nás.


Původ vlastní očisty sahá až do prehistorických časů. Protože voda je nutná pro život, první lidé vedle ní žili a znali její čistící účinky. Přinejmenším že smývala špínu z jejich rukou. V ruinách starého Babylonu byl v hliněných vázách nalezen materiál podobný mýdlu jako důkaz, že výroba mýdla byla známa již v roce 2800 před n. l. Nápisy na vázách říkají, že tuky byly vařené s popelem, což je způsob výroby mýdla. Nevypraví však nic o jeho použití. Předpokládá se, že Babyloňané používali tuto první formu mýdla na úpravu vlasů.


Záznamy ukazují, že starověcí Egypťané se pravidelně koupali. Ebers papyrus, lékařský dokument z období kolem roku 1550 před n. l., popisuje míchání rostlinných a živočišných olejů s alkalickými solemi na vytvoření mýdlového materiálu používaného na léčení kožních onemocnění, jakož i na mytí. Kolem stejného období dal Mojžíš Izraelcům detailní zákony nařizující osobní čistotu. Také poukázal na souvislost hygieny se zdravím a náboženskou očistou. Přibližně 600 let p. n. l. ho Féničané připravovali z kozího loje a dřevěného popela. Pravděpodobně ho používali hlavně v souvislosti s přípravou vlny na tkaní látek. Mýdlo se používalo v celé Římské říši ale především jako lék.


Arabové vyráběli mýdlo z olivového oleje a jako první použili při výrobě mýdla louh. Od 7. století n. l. bylo mýdlo vyráběné v Palestině a v jižním Iráku. Arabské mýdlo bylo barevné a voňavé.


První Řekové se koupali z estetických důvodů a evidentně nepoužívali mýdlo. Těla si čistili kusy hlíny, písku, popela; pak se namastili olejem a seškrábali tuto směs kovovým nástrojem, tj. strigilem. Také používali olej s popelem. Šaty se praly bez mýdla v potocích. Je možné, že se naučili vyrábět mýdlo od Keltů. Římský pisatel 1. st. Plinius starší ve svém díle Historia naturalis (Přírodověda) používá galské slovo Saipa, od kterého je zřejmě odvozeno slovo pro mýdlo v anglickém, francouzském, německém, portugalském, rumunském a španělském jazyce. Mýdlo bylo podle staré římské legendy pojmenované podle hory Sapo, kde se obětovávala zvěř. Déšť smával směs živočišného oleje a popela ze spáleného dřeva do hlíny podél Tibery. Ženy zjistily, že tato "obohacená" hlína zanechala jejich šaty čistší bez velké námahy. Germáni a Galové jsou také pokládáni za objevitele této substance. Z loje a popela si barvili vlasy načerveno.
A jak se římská civilizace vyvíjela, rozvíjel se i očistný rituál. První ze slavných římských lázní zásobovány vodou z akvaduktů byly vybudovány kolem roku 312 před n. l. Lázně byly luxusně zařízené a koupání se tak stalo velmi populárním. Ve druhém století n. l. řecký fyzik Galén doporučoval mýdlo pro jeho léčebné i čistící účinky. Po pádu Říma v roce 467 a následném zániku těchto zvyků Evropa upadla do nezájmu o veřejné zdraví. Tyto životní podmínky napomohly velkým morům středověku, zejména Černé smrti čtrnáctého století. Pouze od 17. století se čištění a koupání vrátilo do módy ve většině Evropy. Stále zde ale zůstávaly některé středověké země, kde osobní čistota zůstala důležitá po celou dobu. Denní koupání bylo v Japonsku běžným zvykem, jakož i setkávání v horkých jezírkách na Islandu.


V sedmém století již bylo vyrábění mýdla v Evropě zaběhnutým řemeslem. Cechy mydlářů žárlivě střežily jejich obchodní tajemství. Rostlinné a živočišné tuky byly používány s popelem rostlin na získávání vůně. Postupně přibývaly různé variace na sprchování a šamponování, i na koupání a praní. Itálie, Španělsko a Francie byly první centra výroby mýdel pro jejich dostatečné zásobování surovinami jako olivový olej. Angličané začali vyrábět mýdlo až ve 12. století. Tento obchod byl tak výhodný, že v roce 1622 udělil král James I. Mydlářský monopol za 100,000 dolarů ročně (v přepočtu). V některých zemích bylo mýdlo až do 19. století zatíženo daněmi jako luxusní výrobek. Když byly daně zrušeny, mýdlo se stalo dostupné pro široké vrstvy obyvatelstva a standard čistoty se zvýšil.


Komerční výroba mýdla v amerických koloniích začala až v roce 1608 s příchodem anglických mydlářů do Jamestownu ve Virginii. Dlouho ale stagnovala a mýdlo prodávali jen podomní obchodníci výměnou za tuk, z něhož ho sami vyráběli. Velký pokrok směrem k velkoprůmyslové výrobě znamenal patent francouzského chemika Nicholase Leblanc v roce 1791 na proces výroby sodného popela (Sodium karbonátu, resp. Natrium karbonátu) z běžné soli. Je to kyselina získaná z popela, která se smíchá s tukem pro vytvoření mýdla. Leblanc procesu zaručil množství kvalitního a levného sodného popela.


Věda o moderním mydlářství se zrodila o 20 let později s objevem Michel Eugene Chevreuil, dalšího francouzského chemika, o chemickém původu tuků, glycerinu a tukových kyselin. Jeho výzkum položil základ pro chemii mýdel i tuků. Důležitý pro pokrok technologie mýdel byl také objev belgického chemika Ernesta Solvaya v 19. století. Vymyslel proces výroby amoniaku, který také používal kuchyňskou sůl (NaCl) k vytvoření sodného popela. Toto dále redukovalo cenu získávání této kyseliny a zvýšilo její kvalitu a kvantitu. Tyto vědecké poznatky spolu s rozvojem energie na provoz továren, udělali mydlářství jedno z nejrychleji rostoucích odvětví průmyslu do roku 1850. V této době široká dostupnost změnila mýdlo z luxusu na každodenní potřebu a s tímto rozšířením se objevila hladší mýdla na koupání a mýdla do praček, která přišla na sklonku století.

Chemie mýdel se nezměnila až do roku 1916, kdy byl v Německu vyvinut první syntetický čistící prostředek, tj. detergent. Důvodem pro jeho potřebu bylo, že světová válka zapříčinila nedostatek tuků. Detergenty jsou nemýdlová čistidla syntetizována chemicky z mnohých surovin. Také bylo třeba vytvořit čistidlo, které by nereagovalo ve vodě s minerály a nevytvářelo nerozpustnou substanci jako mýdlo.

Výroba detergentů pro domácnosti začala ve Spojených státech ve 30. letech, ale její skutečný rozvoj nastal až po druhé světové válce. Válečná přestávka a potřeba armády pro detergent fungující v mořské studené vodě, stimulovala jejich další vývoj. První detergenty byly používány hlavně na ruční mytí nádobí a praní ve velkých prádelnách. V roce 1953 převýšil prodej detergentů prodej mýdel a nahradil mýdla při praní, mytí nádobí i při úklidu domácnosti. Rovněž se v kombinaci s mýdly používají při sprchování a koupání.

Od těchto prvních úspěchů v chemii detergentů se vědci zaměřili na vývoj čisticích prostředků, které budou efektivní a snadno použitelné, ale také bezpečné pro konzumenty a životní prostředí. / Zdroj: Sappi Hill Soap /

Až čas ukazuje, že syntetické detergenty jakož i různé konzervační látky a aditiva v kosmetických výrobcích a také v prostředcích pro udržování domácnosti, při styku s pokožkou mohou vyvolat nežádoucí účinky jako iritace, kontaktní dermatitidu akutní (dermatitis Contacta acuta), chronickou (dermatitis Contacta chronica) a také alergickou (eczema contactum alergicum). Lidé začali hledat a upřednostňovat jiné, přírodní alternativy a upouštět od "těžké chemie".

 

Tato stránka používá cookies. Vice info

Přihlášení