HISTORIE KOSMETIKY

Záznamy ukazují, že starověcí Egypťané se pravidelně koupali. Ebersův papyrus, lékařský dokument z období kolem roku 1500 př. n., popisuje míchání rostlinných a živočišných olejů s alkalickými solemi k vytvoření mýdlového materiálu používaného k léčení kožních onemocnění, jakož ik mytí.
Kolem téhož období dal Mojžíš Izraelitům detailní zákony nařizující osobní čistotu. Také poukázal na souvislost hygieny se zdravím a náboženskou očistou. První Řekové se koupali z estetických důvodů a evidentně nepoužívali mýdlo – těla si čistili kusy hlíny, písku, popela; poté se namazali olejem a seškrábali tuto směs kovovým nástrojem – strigilem. Také používali olej s popelem. Šaty se praly bez mýdla v potocích. Je možné, že se naučili vyrábět mýdlo od Keltů. Římský pisatel prvního století Plínius Starší ve svém díle Historia naturalis (Přírodověda) používá galské slovo saipo, od kterého je zřejmě odvozeno slovo pro mýdlo v anglickém, francouzském, německém, portugalském, rumunském a španělském jazyce. Mýdlo bylo podle staré římské legendy pojmenováno podle hory Sapo, kde se obětovala zvěř. Déšť smyl směs živočišného oleje a popela ze spáleného dřeva do hlíny podél Tiberu. Ženy zjistily, že tato „obohacená“ hlína zanechala jejich šaty čistší bez velké námahy.

Germáni a Galové jsou také pokládáni za objevitele této substance – z loje a popela si barvili vlasy červeně.
Jak se římská civilizace vyvíjela, rozvíjelo se i koupání. První ze slavných římských lázní zásobované vodou z akvaduktů byly vybudovány kolem roku 312 př. n.l. Lázně byly luxusně zařízené a koupání se stalo velmi populárním. Ve druhém století n.l. řecký fyzik Galén doporučoval mýdlo pro jeho léčebné i čistící účinky. Po pádu Říma v roce 467 a následném zániku těchto zvyků Evropa upadla do nezájmu o veřejné zdraví. Tyto životní podmínky napomohly velkým mořem středověku, zejména Černé smrti čtrnáctého století. Pouze od 17. století se čištění a koupání vrátilo do módy ve většině Evropy, ale stále zde zůstaly některé středověké země, kde osobní čistota zůstala důležitá po celou dobu – denní koupání bylo v Japonsku běžným zvykem, jakož i setkávání v horkých jezírkách na Islandu .

V sedmém století už bylo mýdlařství v Evropě zaběhnutým řemeslem. Gildy mýdláře žárlivě střežily jejich obchodní tajemství. Rostlinné a živočišné tuky byly používány s popelem rostlin k získání vůně. Postupně přibývaly různé variace na sprchování a šamponování, i na koupání a praní.
Itálie, Španělsko a Francie byla první centra výroby mýdel pro jejich dostatečné zásobování surovinami jako olivový olej. Angličané začali dělat mýdlo ve 12. století. Tento obchod byl tak výhodný, že v roce 1622 udělil král James I. mýdláři monopol za 100,000 dolarů ročně (v přepočtu). V některých zemích bylo mýdlo až do 19. století zatíženo daněmi jako luxusní výrobek. Když byly daně zrušeny, mýdlo se stalo dostupné pro široké vrstvy obyvatelstva a standard čistoty se zvýšil.

Komerční mýdlařství v Amerických koloniích začalo v roce 1608 s příchodem anglických mýdlářů do Jamestownu ve Virginii. Dlouho ale stagnovalo a mýdlo prodávali jen podomní obchodníci výměnou za tuk, ze kterého jej i sami vyráběli. Velký pokrok směrem k velkoprůmyslové výrobě znamenal patent francouzského chemika Nicholase Leblance v roce 1791 na proces výroby sodného popela (sodiumkarbonátu) z běžné soli. Je to kyselina získaná z popela, která se smíchá s tukem k vytvoření mýdla. Leblancův proces zaručil množství kvalitního a levného sodného popela.

Chemie mýdel se nezměnila až do roku 1916, kdy byl v Německu vyvinut první syntetický čistící prostředek – detergent – z důvodu, že světová válka zapříčinila nedostatek tuků. Jsou to nemýdlová čistidla syntetizovaná chemicky z množství surovin. Také bylo potřeba vytvořit čistidlo, které by nereagovalo ve vodě s minerály a netvořilo nerozpustnou substanci jako mýdlo.
Výroba detergentů pro domácnost začala ve Spojených státech ve 30. letech, ale její skutečný rozvoj nastal až po druhé světové válce. Válečná přestávka a potřeba armády pro detergent fungující v mořské studené vodě stimulovaly jejich další vývoj.

První detergenty byly používány hlavně pro ruční mytí nádobí a praní ve velkých prádelnách. V roce 1953 převýšil prodej detergentů prodej mýdel. Detergenty nahradily mýdla při praní, mytí nádobí i při úklidu domácnosti. Rovněž se v kombinaci s mýdly používají při sprchování a koupání.
Od těchto prvních úspěchů v chemii detergentů se vědci zaměřili na vývoj čisticích prostředků, které jsou efektivní a snadno použitelné, a také bezpečné pro konzumenty a životní prostředí.

 

Zaujalo vás toto téma a toužíte se o něm dozvědět ještě víc?
Pro všechny poznání chtivých Soaphoristů nabízíme také výběr dalších výživných zahraničních zdrojů souvisejících s obsahem článku:
- Soaps & Detergents History
- The History of Spas and Spa Treatments
- Is Laundry Detergent Actually Toxic?