HISTORIE KOSMETIKY

Jak celé to zkrášlení začalo? 

    Jen málo výrobků je takových běžných a užitečných jako mýdlo. Od útlého dětství až do stáří je součástí našeho každodenní života. Od doby, kdy bylo mýdlo v dávné minulosti poprvé vyrobeno, přestalo být luxusem a postupně se stalo každodenní nevyhnutelností. 

Jeden chemik v 19. století prohlásil, že množství spotřebovaného mýdla je spolehlivým ukazatelem bohatství a civilizovaného národa. Dnes je mýdlo neodmyslitelně spojené s hygienou a s dobrým zdravím. Jak se tento důležitý produkt stal součástí každodenního života? 

Původ samočištění sahá až do prehistorických časů. Jelikož je voda nutná pro život, první lidé vedle ní žili a poznali její čistící účinky - přinejmenším, že smývala špínu z jejich rukou. 

V ruinách starého Babylonu byl v hliněných vázách nalezený materiál podobný mýdlu - důkaz, že výroba mýdla byla známá už v roce 2800 př.n.l. Nápisy na vázách říkají, že tuky byly vařené s popelem, což je způsob výroby mýdla, avšak neříkají nic o použití. 

Záznamy ukazují, že starověcí Egypťané se pravidelně koupali. Ebersův papyrus, lékařský dokument z období okolo roku 1500 př.n.l., popisuje míchání rostlinných a živočišných olejů s alkalickými soli pro vytvoření mýdlového materiálu používaného na léčení kožních onemocnění, také i na umývání. 

Kolem téhož období dal Mojžíš Izraelitům detailní zákony nařizující osobní čistsotu. Také poukázal na souvislost hygieny se zdravím a náboženskou očistou. První Řekové se koupali z estetických důvodů a evidentně používali mýdlo - těla si čistili kusy hlíny, písku, popela, potom se namastili olejem a seškrábali tuto směs kovovým nástrojem - strigilem. Také používali olej s popelem. Šaty se praly bez mýdla v potocích. Je možné, že se naučili vyrábět mýdlo od Keltů. Římský pisatel prvního století Plinius Starší ve svém díle Historia naturalis (Přírodověda) používá galské slovo saipo, od kterého je zřejmě odvozené slovo pro mýdlo v anglickém, francouzském, německém, portugalském, rumunském a španělském jazyce. Mýdlo bylo podle staré římské legendy pojmenované podle hory Sapo, kde se obětovala zvěř. Déšť smyl směs živočišného oleje a popela ze spáleného dřeva do hlíny podél Tiberu. Ženy zjistily, že tato ,,obohacená” hlína zanechala jejich šaty čistější bez velké námahy. 

Germáni a Galové jsou také pokládáni za objevitele této substance - z loje a popela si barvili vlasy na červeno. 

Jak se římská civilizace vyvíjela, rozvíjelo se i koupání. První ze slavných římských lázní zásobovaných vodou z akvaduktů byly vybudovány okolo roku 312 př.n.l. Lázně byly luxusně zařízené a koupání se stalo velmi populárním. V druhém století n.l. Řecký fyzik Galén doporučil mýdlo pro jeho léčebné i čistící účinky. Po pádu Říma v roce 467 a následném zániku těchto zvyků, Evropa upadla do nezájmu o veřejné zdraví. Tyto životní podmínky napomohly velkým morům středověku, zejména Černé smrti čtrnáctého století. Jen od 17. století se čištění a koupání vrátilo do módy ve většině Evropy, stále tu ale zůstaly některé středověké země, kde osobní čistota zůstala důležitá po celou dobu - denní koupání bylo v Japonsku běžným zvykem, jako setkávání se v horkých jezírkách na Islandu. 

V sedmém století už bylo mydlářství v Evropě zaběhnutým řemeslem. Gildy mýdlařů žárlivě střežily jejich obchodní tajemství. Rostlinné a živočišné tuky byly používány s popelem rostlin pro získání vůně. Postupně přibývaly různé variace na sprchování a šamponování, i na koupání a praní. 

Itálie, Španělsko a Francie byly první centra výroby mýdel pro jejich dostatečné zásobování surovinami jako je olivový olej. Angličané začali dělat mýdlo ve 12.století. Tento obchod byl tak výhodný, že v roce 1622 udělil král James I. mýdlaři monopol za 100 000 dolarů ročně (v přepočtu). V některých zemích bylo mýdlo až do 19.století zatíženo daněmi jako luxusní výrobek. Když byly daně zrušeny, mýdlo se stalo dostupné pro široké vrstvy obyvatelstva a standard čistoty se zvýšil. 

Komerční mýdlařství  v Amerických koloniích započalo v roce 1608 s příchodem anglických mýdlařů od Jamestownu ve Virgínii. Dlouho ale stagnovalo a mýdlo prodávali jen podomní obchodníci výměnou za tuk, z kterého ho i sami vyráběli. Velký pokrok směrem k velké průmyslové výrobě znamenal patent francouzského chemika Nicholase Leblanca v roce 1791 na proces výroby sodného popela (sodiumkarbonátu) u běžné soli. Je to kyselina získáná z popela, která se míchá s tukem na vytvoření mýdla. Leblancův proces zaručil množství kvalitního a levného sodného popela. 

Věda o moderním mýdlařství se zrodila o 20 let později s objevem Michela Eugena Chevruela, dalšího francouzského chemika o chemickém původu tuků, glycerínu a tukových kyselin. Jeho výzkum položil základ pro chemii mýdel i tuků. Důležitý pro pokrok technologie mýdel byl také objev chemika Ernesta Solvaya v 19. Století - proces výroby amoniaku, který také používal sůl (NaCl) na vytvoření sodného popela. Toto dále redukovalo cenu získávání této kyseliny a zvýšilo kvalitu a kvantitu. Tyto vědecké poznatky spolu s rozvojem energie na provoz továren, udělali mýdlařství jedním z nejrychleji rostoucím odvětvím průmyslu do roku 1850. V této době široká dostupnost změnila mýdlo z luxusu na každodenní potřebu. S tímto rozšířením se objevila hladší mýdla na koupání a mýdla do praček, která přišla na sklonku století. 

Chemie mýdel se nezměnila až do roku 1916, kdy byl v Německu vyvinutý první syntetický čistící prostředek - detergent- z důvodu, že světová válka zapříčinila nedostatek tuků. Jsou to nemýdlová čistidla syntetizovaná chemicky z množství surovin. Taktéž bylo potřebné vytvořit čistidlo, které by nereagovalo ve vodě s minerály a netvořilo nerozpustnou substanci jako mýdlo. 

Výroba detergentů pro domácnost začala ve Spojených státech v 30. letech, její skutečný rozvoj nastal až po druhé světové válce. Válečná přestávka a potřeba armády pro detergent fungující v mořské studené vodě stimuloval jejich další vývoj. 

První detergenty byly používány hlavně pro ruční umývání nádobí a praní ve velkých prádelnách. V roce 1953 převýšil prodej detergentů prodej mýdel. Detergenty nahradila mýdla při praní, umývání nádobí i při uklízení domácnosti. Také se v kombinaci s mýdly používají při sprchování a koupání. 

Od těchto prvních úspěchů v chemii detergentů se vědci zaměřili na vývoj čistících prostředků, které jsou efektivně a lehce použitelné a také bezpečné pro konzumenty a životní prostředí.